Ruská pravoslavná církev je institucionálním zastáncem války Ruska proti Ukrajině. Její čelní představitel, patriarcha Kirill, dokonce prohlásil, že každý padlý ruský voják půjde z ukrajinského bojiště rovnou do nebe. Objekt Ruský mlíko je sestaven z kojeneckých lahviček kopírujících tvar Chrámu Vasila Blaženého na Rudém náměstí v Moskvě. Do jeho dudlíčků-kopulí jsou zataveny nábojnice z ruských střelných zbraní kalašnikov a nagant. Projekt je komentářem k ideologicky motivované militarizaci ruské společnosti, která probíhá už od raného dětství, a to s otevřenou podporou církve.

Soubor SÁNÍ S MATEŘSKÝM MLÉKEM vznikl pod vlivem událostí války na Ukrajině. Souvisí s přemítáním nad tím, kdo je schopen ji ve výsledku vést a jakou společností byl formován.

Ze základky si pamatuju Lenina visícího na nástěnce, od některých soudružek učitelek působivé spílání o buržoazním západu, který si na nás brousí zuby a systematické šíření lásky k Sovětskému svazu a nenávisti vůči všemu imperialistickému. Mělo to svůj efekt, na globusu jsem zasněně prstem objížděla obrysy SSSR a ptala se táty, jestli by zabil Regana. Byla jsem dítě. Dovedu si představit, v jaké masáži vyrůstá většina dětí v soudobém Rusku. Jsou z nich už celé generace, které neprošly žádnou reflexí vlastních dějin se všemi hrůzami gulagů, cílených hladomorů, agresí vůči vlastnímu obyvatelstvu, nebo okolním zemím. Jsou kojeny nenávistí, militarismem a pocitem vlastní velikosti. Z nenávisti, která vychází ze školních čítanek, případně kostelních lavic, mrazí o to více, když už nejde o pouhou teorii, ale uplatňuje se v praxi války. Neumím v takové době vytvářet věci, které se netýkají tématu, i když to umění asi nesluší. Umělecká reflexe těžkých témat zřejmě potřebuje časový odstup. Možná je moje práce více sebeočistou, zhmotněným pocitem, že alespoň něco dělám, že nejde jen o soucit pro Mariupol, Bučou, Irpiň, Cherson, Bachmut …, zmizelé domovy, odvlečené děti na převýchovu a mrtvé…