„...je třeba říci, že je nesprávné, označují-li se za sebevrahy jen ti lidé, kteří si skutečně vezmou život. Mezi nimi je mnoho těch, kteří se sebevrahy stávají jaksi náhodou, k jejichž podstatě sebevražednictví nutně nepatří. Mezi lidmi bez osobnosti, bez silného ražení, bez silného osudu, mezi tuctovými a stádnými lidmi je řada těch, kteří umírají sebevraždou, aniž proto celým svým vyznačením, svým ražením náleží k typu sebevrahů... Sebevrah nemusí nutně žít ve zvlášť silném vztahu ke smrti ...“

Hermanna Hesse, Traktát o stepním vlku

Anna Kareninová, Ofélie, paní Bovaryová, Madam Butterfly, Julie Kapuletová... Všechny tyto ženy mají kromě literární existence společné to, že svůj pomyslný život zakončily sebevraždou. Touto radikální cestou se chtěly oprostit od svých milostných problémů.
Psycholog Josef Viewegh v knize Sebevražda a literatura vidí sebevražedný čin jako výraz nejen krajní beznaděje, nýbrž i sebelásky a pýchy ve smyslu: když nemohu být sám sebou podle svých představ, ať tedy nejsem raději vůbec.
Sebevrah je až dětinsky závislý na „okolnostech“. Zatímco zralý dospělý člověk se pokouší překonat hrozbu nepříznivých okolností činorodým úsilím, sebevrah před nimi prchá v panické hrůze do nebytí, přičemž by většinou velmi rád žil, ale s podmínkou, že život má smysl a hodnotu.
Podle Viewegha je v sebevražedném jednání obsaženo úsilí po obnově hodnotové rovnováhy. Sebevrah je do poslední chvíle svázán se svým sociálním prostředím, obrácen ke světu, do oblasti interpersonálních vztahů. Nedostane-li se mu z vnějšího světa porozumění, tak okolí trestá místo navenek zaměřeným útokem sebevraždou. Sebevražda je tedy vlastně projev agresivního chování, který je ale zacílený k sobě samému.
Od antiky se střídala období, ve kterých byla sebevražda odsuzována a postihována s obdobími, kdy byla uznávána a tolerována. V některých zemích a kulturách byla dokonce považována za čestný způsob smrti /harakiri či seppuku u japonských samurajů/. Aristoteles ji považoval za počin zbabělce, který se vyhýbá protivenství. Křesťanská morálka odmítla sebevraždu absolutně jako vzpouru proti Bohu, tudíž jako smrtelný hřích.
Podle Schopenhauera je ...“smrtelná v nás toliko individuace, podstata naší bytosti, vůle, což znamená vůle k životu, zůstává smrtí zcela nedotčena. Z toho plyne nesmyslnost a nemravnost sebevraždy, kterou se vůbec nic nedá napravit, neboť individuum takto ničí a neguje jen svou individuaci, nikoli základní omyl, vůli k životu, která v sebevraždě hledá jen cestu k výhodnějšímu sebeuskutečnění.“
Dobrovolné zakončení života literárních hrdinek chápu jako čin volený impulzivně, v zoufalství, mnohdy v náhlém pomatení mysli, někdy jako čin dětsky demonstrativní. Proto jsem sebevražedkyně umístila do prostředí dětských her, do aranžovaných kulis, které imitují skutečné knižní dějiště jejich skonu doplněné o atributy, které poukazují na způsob, jakým si vzaly život. V mém pojetí jsou těmito atributy dětské hračky.
Moment smrti jsem uchopila spíše divadelně a snově esteticky, než naturalisticky odpudivě, převážně proto, že jde o hrdinky klasických děl a uvažujeme o nich spíše jako o modelových postavách, které nesly známky své doby. Jsou více jakousi málo dotknutelnou chimérou než ženou z masa a kostí. Sérii těchto fotografií nezamýšlím jako čistě kritický příspěvek k problematice  sebevraždy, ale jako impuls k uvědomění si, že i sebe těžší problém je lépe řešitelný. Třeba právě cestou prohlubování lidství v pojetí Hermanna Hesse:

„Na počátku věcí není nevinnost a prostota, všechno stvořené, i to zdánlivě nejjednodušší, je už vinno, je mnohostranné, je vrženo do špinavého proudu vznikání a už nikdy nemůže plout proti proudu. Cesta k nevině, k nestvořenému, k Bohu nevede zpátky, nýbrž kupředu, ne k vlku či dítěti, nýbrž stále jen do viny, stále hlouběji do vývoje k lidství. Ani sebevraždou by sis, ubohý stepní vlku, vážně nepomohl, ty se budeš muset vydat delší, namáhavější a těžší cestou k lidství, svou dvojmost budeš muset znásobovat a svou složitost komplikovat.“