Malé děti se učí vztahům prostřednictvím lidí, které je obklopují. Vzory chování přebírají od rodičů a dalších dospělých. Tyto vztahy pak kopírují ve svých hrách, vzory chování uplatňují i vůči svým oživlým plyšákům nebo domácím zvířatům. Nad nimi z pozice většího a chytřejšího začínají projevovat i svoji autoritu, ale také pozitivní pečovatelské a ochranářské pocity. Budují si úzký intimní vztah k hračkám. Starají se o ně, mluví s nimi, projektují do nich své ideály, v jejich fantaziích jsou živými bytostmi. Vztah k hračce vnímám jako první projev zodpovědného postoje vůči věci, která je v dětských očích živou bytostí. Hračka z dětství evokuje pozitivní pocity, touhu pečovat, mít rád a chránit, být zodpovědný za svou věc. To jsou postoje, které člověk zaujímá vůči něčemu, co považuje za blízké, zranitelné a cenné. Chtěla bych apelovat na tyto naše nejprimárnější zkušenosti péče o věc či zvíře a v objektu Zvířátko tyto pozitivní emoce přenést do vztahu k Zemi, která je živá, zranitelná a vyžaduje péči. Zde je zvířátko v kleci.
Objekt se pomalu otáčí, je vybaven zástrčkou.