Dětský svět je do určitého momentu převážně bezpečný, nezatížený vědomím bolesti, možnosti zranění i fyzické smrti. Rodiče vytváří pocit bezpečného prostředí a sami mohou být dětmi vnímáni jako všemocné bytosti, které si umí se vším poradit, vysvětlit, zařídit. Tahle iluze o prostředí, sobě i druhých se v dětském vnímání jednou rozplyne. Je to ten moment ztráty jisté nevinnosti, od nějž se odvíjí poznání. Kde je ale ten skutečný přelomový zlom, kdy dítěti spadne první karta, která tvoří základ celé papírové stavby předchozích představ o světě? Je to jeden zachytitelný přelomový okamžik, kdy už z relativního bezpečí je člověk vržen do ustavičných balancování nejistot? Jestli ano, je to určitě jen takový normální efemérní mžik, který není hodný výrazného záznamu. Ale přesto je to důležitý zlomový bod jakéhosi prozření, kdy člověk zjistí, že se něco najednou změnilo, kdy se už cítí nasycen, kdy už nespí, ale bdí, kdy už ví, že od teď už nebude nikdy nic jako před tím, kdy se jazýček vah z vteřiny rovnováhy převáží na druhou stranu