Železná tyč byla v tělocvičně určena k disciplíně šplhu. Dnes se ale disciplíny rozkošatěly a za sportovní disciplínu se považuje i  tanec o tyči, který se narodil v nočních klubech a v širším povědomí tam i zůstal a to se vším, co k němu patří, tedy i prodejnost a sporý oděv.

Tělocviční hala ze základky pro mne byla zvláštní prostředí. Tam jsem si začala více všímat nejen individuálních rozdílů v dospívání (nezapomenutelně rozbujelé poprsí spolužačky z béčka v rozběhu na kozu), různě pojímanou soutěživost i projevy agrese, vlastní fyzickou zdatnost v kontrastu s neohrabaností některých dívek, bázlivost či „tah na branku“, testování vlastních sil a vůle… Parketová hala a různé sportovní disciplíny prostě jasněji ukázaly naše další vlohy a s nimi související vlastnosti. S tělocvičným náčiním už vlastně vůbec nepřijdu do kontaktu. Má pro mne zvláštní kouzlo i výpovědní hodnotu a proto se k němu opakovaně vracím jako k výrazovým prostředkům, jejich účel i pravidla a řád s nimi spojené stavím tak trochu na hlavu. 

Narodila jsem se v době normalizace. Do mé šesté třídy školní nástěnky, nápisy na nádražích, továrních halách slibovaly přátelství se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. Ve státní svátky tohle přátelství plápolalo v praporech našich státních vlajek. Ve škole jsme v rámci prosovětské rétoriky zakotvené do učebních osnov vystřihovaly z papíru rudé hvězdy,  malovali výstřely z Aurory, srpy s kladivy a dětskou kreativitu soudružky učitelky krotily šablonami zubatých střech továrních hal. Jakási iluze naší uzavřené národní pospolitosti se projevila i na hodinách tělocviku, museli jsme nosit předpisové cvičební úbory. Chlapci a děvčata dohromady vytvořili tým v našich státních barvách. Je to banální příklad polistopadových změn, ale tělocvik v sedmé třídě je už pro mne ve znamení žlutých tepláků se samolepkou Toma a Jerryho a sestřiných kalhot s americkými pruhy a hvězdami.

Je nějak v české povaze a zřejmě v nedostatku národního sebevědomí, že jako stát musíme politicky sympatizovat s nějakou velmocí, někdy až na hranici ztráty vlastní identity a suverenity. Ty inklinace se mění s jakýmsi politickým větrem, zřejmě tušením budoucích výhod a se slabostí držet vlastní sebevědomý směr. 

Tělocviční úbor, ten náš normalizační stejnokroj, sešitý do tvaru české vlajky rotuje na hrací ploše ve své korouhví disciplíně jako tanečnice o tyči.  

V objektu je umístěný elektromotorek, takže vlajka se točí dokola.