Hnízdo má v sobě zakódovaný potenciál budoucího života. Je jakousi vnější dělohou, prvotním bezpečím, místem, které je obýváno a jež tvoří kulisu prvně viděného.
Kost je symbolem konce. Je tím posledním, co zbude jako důkaz o existenci života konkrétního organismu.
V buddhistické nauce má pomíjivost věcí specifické místo. Vše co vznikne, už z pouhé skutečnosti, že existuje, je předurčeno k zániku. A protože doba trvání věcí je z hlediska věčnosti zanedbatelná, děje se vznik a zánik prakticky v jednu chvíli. Převedeme-li toto zrelativnění na náš život, jsme od narození v neustálém procesu vlastního zániku. Z hlediska této filosofie je každé novorozeně v podstatě mrtvé. Každá nová věc rozbitá. Tento úhel nahlížení věcí, jakkoli se to na první pohled nezdá, je v konečném důsledku osvobozující, neboť zbavuje lpění.
Spojením tvořivého potenciálu nového života v objektu hnízda s důkazem o jeho konečnosti v podobě kosti vznikl objekt kostěného hnízda, jako zdánlivě zneklidňující zpráva o přirozeném koloběhu věcí, kdy vznik a zánik se dějí v tutéž chvíli.