Fotila jsem v pražském metru při běžném denním provozu. Nikdo z cestujících proti focení nic nenamítal, ačkoli jsem je o svolení nežádala. Dopředu jsem je neupozornila, přesto většina z nich fotoaparát na stativu zaregistrovala. To samé focení jsem chtěla zopakovat v londýnském metru, kde mne hned při zachycení prvního snímku focená žena donutila pořízený materiál vymazat. To byla pro mne zajímavá sonda do rozdílnosti povah. Z mého třídenního focení v pražském metru vyplývá, že mentalita českého člověka je stále velice lhostejná, stádní, neschopná se ohradit vůči snesitelné formě manipulace jako je nedobrovolné focení.

Průměrně 43 míst k sezení, 226 míst k stání. Nápis vyvedený designem 80.let. To je jedna z mých dětských vzpomínek ze setkání s nejprogresivnějším z prostředků městské hromadné dopravy. Nápis zosobňoval účelovost metra – zaplnit omezený prostor co největším počtem odindividualizovaných jednotek. Pro dítě bylo to množství velkých cizích lidí děsivé, všichni, kdo nebyli máma, byli nebezpeční. Pro dospělého je metro ekvivalentem spěchu, stresu a nervozity.

Paradoxně to je však metro, které si vybíráme jako místo své každodennosti. Metro potřebujeme, je příliš praktické, aby bylo krásné. Cestující ze sídlišť pracující v centru Prahy tráví každý pracovní den hodinu přesunem do zaměstnání. Metro je symptomem cyklického vnímání času, tunel je stále stejný, stanice stále stejné, dokonce i lidé stále stejní, jeden uniformní dav každé ráno, každý večer. Jedinou individualitou, která existuje, jsem Já, zbytek je chaos, hejno ryb. V této iluzi se udržujeme, protože je nás příliš mnoho.

Cesta metrem je společným zlomkem v mozaice individuálních příběhů. Čas a místo určují výběr skupiny lidí, kteří se pro ten okamžik stanou okrajovými postavami našeho vlastního příběhu, našimi spolucestujícími. Snaží se vstoupit do našeho osobního prostoru. Část vagónu metra, která je v akčním radiu zrakového vnímání, není větší než běžný obývací pokoj. Sedadla v metru se od  typické obývákové sedací soupravy v podstatě moc neliší. Těžko si představíme, že tam, kde v metru normálně usedáme vedle cizího člověka, bychom měli tutéž situaci opakovat v intimitě naší domácnosti. V metru a jinde v každodenní hromadné dopravě se běžně srozumitelná a jinak relativně fixní hranice soukromého a veřejného prostoru rozostřuje.

Fotografie Spolucestující je skupinový portrét lidí, kteří k sobě nijak nepatří. Spojuje je jen fakt, že nastoupili do metra a můj náhodný fotografický výběr. Spolucestující jsou dokumentem o čekání na cestě odněkud někam na jedné dlouhé obývákové sedačce. Cesta metrem je činnost, kterou praktikujeme víceméně pasivním způsobem, tedy čekáním na „svoji stanici“. Toto čekání se dá využít četbou novin či knihy, manipulací s mobilem, prací na PC, sledováním lidí, reklam nebo trasy, poslechem hudby, případně rozhovorem. Většinou ale sezením se zavazadlem na klíně. Tyto všední praktické věci na fotografii fungují jako rozlišovací atributy portrétovaných lidí, které mohou podobně jako šaty a celkové vzezření vydělit konkrétního člověka z dlouhé řady spolucestujících. Studium těchto drobných odlišností mne takřka voyeursky fascinuje a zpětně vytváří fantazijní prostor pro fabulaci individuálních příběhů.  Ale teprve až, když se prostřednictvím média fotografie máme čas poprvé podívat na tyto lidi - které bychom v metru rádi přehlédli - mohou jejich příběhy, respektive naše představy o nich, vyplynout na povrch.

*Zákon říká, že "...podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením", ale dále zákon upravuje výjimky, mezi nimi i tzv. uměleckou licenci: "Podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby."